Abstrakt

Mezigenerační vzdělávání představuje nový trend i v rámci vysokoškolské pedagogiky. Autorka ve svém příspěvku analyzuje trendy, které jsou podobné v evropských zemích již od 70. let 20. století. Mezigenerační výměna má jak chronologickou dimenzi, jako např. předávání kulturních a společenských norem, tak i přemosťující dimenzi, jako je vývoj porozumění pro osoby v jiné společenské pozici. Společné vyučování pro různé věkové skupiny (vysokoškolští studenti, středoškolští studenti a případně senioři) je přínosem pro všechny strany i pro celou společnost. Politickým pozadím pro mezigenerační vzdělávání ve vysokoškolském vzdělání je „Světové prohlášení k vysokoškolskému vzdělání pro dvacáté první století" World Declaration on Higher Education for the Twenty-First Century (UNESCO 1998).

Abstract

Intergenerational education represents a new trend even in the area of university pedagogy. The author of the report analyzes trends that are similar to trends in European countries since 1970's. Intergenerational exchange consists of a chronological dimension, such as the passing of cultural and social norms, and an overbridging dimension, such as the development of empathy for people at different social positions. Common education for different age groups (university students, high school students and seniors) is a contribution for all parties and the whole society. The political background of intergenerational education in university education is represented by the World Declaration on Higher Education for the Twenty-First Century (UNECSO 1998).

Úvod

Pro zvýšení kvality života a podporu prosperity ve společnosti je nezbytné dát v průběhu života příležitost pro vzdělávání, učení, uplatnění a aktivní život všem lidem. Lineární model „vzdělání - práce - důchod" platí čím dál tím méně a hranice mezi jednotlivými fázemi životního běhu se stávají flexibilnějšími a méně ostrými. Cílem je budování mezigeneračního klimatu bez věkových bariér, kde starší lidé, stejně jako mladí, mají právo být hodnoceni jako jednotlivci, na základě svých schopností a potřeb bez ohledu na věk, pohlaví, barvu pleti, zdravotní stav či jiné charakteristiky. V centru stojí člověk - jeho znalosti a zkušenosti. Mezigenerační vztahy mají zásadní význam pro rozvoj jedince i společnosti a pro kvalitu života v každém věku.

Zkoumaná problematika

Mezigenerační vzdělávání představuje nový trend i v rámci vysokoškolské pedagogiky. Mezigenerační dialog má chronologickou dimenzi, jako např. předávání kulturních a společenských norem, i přemosťující dimenzi, jako je vývoj porozumění pro osoby na jiné společenské pozici. Společné vyučování pro různé věkové skupiny (vysokoškolští studenti, středoškolští studenti a případně senioři) je přínosem pro všechny strany i pro celou společnost. Životní zkušenosti, rozhled, schopnost či nutnost aplikace etických zásad je v současné době podceňována. Spíše se prosazuje kult dravého, sebevědomého mládí. Politickým pozadím pro mezigenerační vzdělávání ve vysokoškolském vzdělání je „Světové prohlášení k vysokoškolskému vzdělání pro dvacáté první století" World Declaration on Higher Education for the Twenty-First Century (UNESCO 1998). Zdůrazňuje se v něm, že „vysokoškolské vzdělání musí zůstat maximálně otevřené všem, kteří úspěšně dokončili středoškolské vzdělání nebo jeho obdobu, anebo vykazují vstupní kvalifikace, a to v kterémkoli věku a bez jakékoliv diskriminace" (článek 3b). Důraz je kladen především na dialog mezi teorií a zkušeností. V akademickém studiu by měla existovat šance pro kombinaci subjektivních zkušeností s teoretickými vědomostmi. Primární pozornost se nesoustředí ani tak na společné vzdělávání, jako na kolektivní práci směřující k dosažení společného cíle. Tento cíl spojuje generace a společenské skupiny. Lze očekávat, že vzdělávání se projeví coby výsledek vertikálních a horizontálních generačních vztahů.

Mezigenerační vzdělávání je disciplínou mezioborovou a nemá přesné ukotvení ve vědních oborech. Čerpá z nejnovějších poznatků andragogiky, která zkoumá všechny způsoby, jak učinit dospělé lidi aktivními (vzdělání je na prvním místě, ale jde i o přístup k učení). Uplatňuje principy gerontagogiky a gerontologie (především sociální gerontologie), které se zabývají výhradně seniorským věkem. Tyto principy upozorňují na nebezpečí segregace seniorů, což by mohl být krok k jejich omezování. Obecná pedagogika je základem pro učení o vzdělání a vzdělávání, otázkou však zůstává, zda andragogika a gerontagogika jsou přímou součástí obecné pedagogiky. Přístup ke vzdělávání se stále proměňuje stejně jako stereotyp chápání mantinelů dospělý a senior. Biologický věk dnes často neodpovídá věku biografickému. Mezigenerační vzdělávání dále vychází z poznatků vysokoškolské pedagogiky, sociologie a psychologie.

Mezigenerační vzdělávání považuje vztahy mezi mladou a starší generací za stejně důležité pro obě věkové skupiny i pro celou společnost. Kontakty mezi mladými a seniory slábnou. V dnešní kultuře se vytváří stále pestřejší pluralita zájmů a aktivit. Kontakt mezi členy obdobných věkových skupin se zintenzivňuje, zatímco sociální kontakty a vztahy mezi lidmi různého věku se postupně vytrácejí, takže začíná vznikat „strukturální věková segregace". Kulturní rozdíly mohou vytvářet bariéry pro mezigenerační aktivity. Studující si musí být vědomi svého kulturního pozadí, ale zároveň by měli ochotně překonávat hranice vlastního horizontu. Různé kulturní kódy zahrnují riziko neporozumění a mohou vést ke komunikačním problémům. Pro mezigenerační vzdělávání je komunikace zásadní.

Mezigenerační programy

První mezigenerační programy se vyvinuly již na konci šedesátých let minulého století jako reakce na rostoucí sociálně-kulturní oddalování mladší generace od starší. Tato situace se začala projevovat i v rodinách, kde se snižuje počet příležitostí pro přirozený mezigenerační kontakt a podporu. Příčinou je měnící se společensko-ekonomická situace, dále rostoucí počet bezdětných párů a nové formy bydlení. Tato stále rostoucí separace zabraňuje interakci mezi mladými a staršími členy. Ústí až v izolaci seniorů a podporuje vytváření různých mýtů a stereotypů uvnitř generací. Generace žijí každá ve vlastním uzavřeném světě. I to jsou důvody, které podpořily diskuze o vzdělávání různých věkových skupin ve vysokoškolském a univerzitním prostředí. Gerontologické výzkumy dokonce demonstrují jistou obdobnost v učebních postojích mladších a starších studentů. I přes rozdíly ve vzdělání, pohlaví a stavu existují některé společné rysy. Obě skupiny vědí, co chtějí, obě ovlivňují styl a obsah kurzů a jsou schopny své studium velice dobře organizovat. Ve vysokoškolském kontextu pak mezigenerační studijní programy mohou vykazovat velkou různorodost co do charakteru a obsahu témat, jejich komplexnosti, umístění programů ve vysokoškolském systému, postavení a přístupu studentů, rozdělení studentů podle věku, cílů programu nebo míry kompetenčních částí, které je nutno vyvinout, technologie studijního procesu, měřitelnosti výkonu studentů, potřeb studentů v oblasti hodnocení, přístupu studentů k hodnocení atd. Specifika studentů různých věkových skupin jsou tedy velice důležitá. Senioři například při učení používají mnohem více metodu syntézy, ovládají méně flexibilní hodnotové a referenční systémy, jejich paměť funguje jinak apod. Studující mají být považováni za partnery, mají být vyzýváni k tomu, aby se sami podíleli na vývoji těchto aktivit a angažovali se v potřebách vzdělávání.

Adding quality to life

Experimentální projekt ADDING QUALITY TO LIFE (přidání kvality do života), jehož akademickým koordinátorem je Univerzita ve Štýrském Hradci v Rakousku, byl připraven za účasti evropských univerzit i české Asociace univerzit třetího věku. Tento projekt má mimořádný ohlas v oblasti pedagogiky i psychologie. Bylo vytvořeno šest modulů, tedy šest mezigeneračních studijních programů:

• o Učební modul občanské společnosti
• o Učební modul kultura
• o Učební modul udržitelnost a rozvoj
• o Učební modul zaměstnanost a mentoring
• o Učební modul zdravotnictví
• o Učební modul informační společnost

Byly zapojeny 4 věkové skupiny:

• o důchodci
• o odborníci voboru
• o studenti VŠ
• o studenti SŠ

Mezigenerační studium je poměrně nový koncept. Hovoří však pro něj výsledky výše zmíněného projektu i analýzy trendů, které se ve všech evropských zemích podobají. Poukazují na nebezpečí, že se zkušenosti, schopnosti a kompetence seniorů mohou časem vytratit. Kromě toho jsou příslušníci starší generace nuceni žít ve světě, který často vnímají jako matoucí a odcizený, vhodný pouze pro mladé. Potřebují informace o nových technologiích a jejich začlenění do každodenního života. Mladí, kteří jsou s novými technologiemi sžití, mohou starším mnohé předat. Mezigenerační programy byly velmi náročné z hlediska organizace a jednotné koordinace vysoké školy, střední školy a vybraných odborných pracovišť. Společné vyučování pro vysokoškolské i středoškolské studenty a seniory se ukázalo přínosem pro všechny zúčastněné strany. Mladší studenti mohli čerpat ze životních zkušeností seniorů. Díky mezigeneračnímu aspektu pro ně bylo snazší chápat problémy, kterým jsou starší spoluobčané vystaveni. Na druhé straně přítomnost mladších studentů pomohla seniorům odbourat zábrany při práci s moderními technologiemi. Senioři také ocenili spontánnější reakce svých mladších kolegů.

Celoživotní vzdělávání

Prognózy ukazují, že potřeba celoživotního vzdělávání se bude i v dalším období zvyšovat. Proto se rozhodující metodou současného vzdělávání stala koncepce celoživotního učení, sdružující počáteční (přípravné) i další vzdělávání do vzájemně propojeného celku, umožňujícího náležitou prostupnost všech složek vzdělávací soustavy. Je založena na zásadě, že chce-li člověk obstát v rychlém vývoji svého okolí a chce-li je aktivně ovlivňovat, nestačí mu již vzdělání získané v mládí ve škole, nýbrž musí mít šanci a potřebu si je průběžně rozšiřovat. Vzdělávání se tak šíří od mladých přes dospělé k seniorům, ze škol do dalších institucí. V tomto případě je podmínkou úspěchu mezigenerační dialog. Vzdělávání dospělých představuje ve srovnání se vzděláváním dětí a mládeže ve školách nejvíce diferenciovanou součást vzdělávacího systému. Je totiž zaměřeno na velmi rozmanité cílové skupiny, které se od sebe navzájem liší nejen věkem a povoláním, ale především motivem ke vzdělávání. Ve snaze zabývat se touto rozsáhlou a diferenciovanou oblastí vzdělávání soustavně a dbát při tom náležitě i na věkové zvláštnosti, rozlišuje Národní program rozvoje vzdělávání ČR tři hlavní části celoživotního vzdělávání:

• další profesní vzdělávání,
• rekvalifikační vzdělávání,
• zájmové a občanské vzdělávání.

Vzdělávání napříč generacemi je součástí celoživotního učení. Analýzy, studie a diskuze, které se u nás zejména v posledních letech zabývaly celoživotním vzděláváním, jasně ukázaly, že v celé oblasti vzdělávání dospělých, tedy ve všech jejích součástech, existují tři hlavní problémy: nejasné kompetence, neexistující nebo neúčinná motivace a absence mechanizmů systémového rozvoje tohoto typu vzdělávání. Uvedené problémy jsou v rozhodující míře příčinou nedostačujícího rozvoje mezigeneračního vzdělávání a způsobují další dílčí problémy v této oblasti.

Univerzita třetího věku

Právě seniorská etapa celoživotního vzdělávání umožňuje mezigenerační dialog. Starší občané mají zájem udržovat kontakt se vzděláváním poskytovaným mladším generacím, vyžadují rovnoprávné postavení s ostatními věkovými kategoriemi. Vysoké školy tento zájem naplňují právě nabídkou kurzů Univerzit třetího věku (U3V). Dávají seniorům možnost využít zařízení univerzity po celou dobu studia: knihovny, počítačové učebny, laboratoře a další prostory potřebné a vhodné nejen pro klasické studium, ale i pro udržení kontaktu se studenty denního studia, vysokoškolskými pedagogy i s ostatními posluchači U3V. Zájmové vzdělávání v rámci Univerzit třetího věku, iniciované zpravidla ze strany jednotlivců, slouží především rozvoji osobně motivovaných znalostí, zároveň však přispívá ke zvyšování úrovně vzdělanosti v celém státě. Občanské vzdělávání zlepšuje informovanost, obecný rozhled a znalosti občanů, týkající se specifických společenských, politických, technických či kulturních otázek. Kompetence v zájmovém vzdělávání dospělých náleží Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) spolu s Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV). Rozsah, intenzitu a další parametry seniorského vzdělávání ovlivňuje konkrétní vysoká škola, která se rozhodla toto vzdělání podporovat. Většinou se jedná o přednáškové cykly orientované na základní atributy kvality současného života. Fakultativní přednášky jsou zaměřeny podle struktury jednotlivých vysokých škol. Přednášky bývají doplněny praktickými cvičeními a semináři. Řada kurzů zahrnuje velké množství exkurzí a workshopů.

Univerzita třetího věku spadá do zájmového a občanského vzdělávání. Porovnání ukazatelů celoživotního vzdělávání u nás a v ostatních zemích Evropské unie zřetelně ukazuje, že v ČR se vzdělávání dospělých rozvíjí pomaleji a v posledních letech se dokonce kvantitativní ukazatele začaly snižovat, což je v mezinárodním srovnání zcela mimořádný jev. Ačkoliv se u nás stejně jako ve světě zvyšuje v důsledku populačního vývoje podíl starších věkových ročníků obyvatelstva, není zde patrný rozvoj jejich vzdělávání. Závěry sociologických výzkumů upozorňují, že ve světě příštích desetiletí budou střední a starší věkové skupiny narůstat. Společenská i osobní potřeba prostoru, kde lze tvořivým způsobem pěstovat a udržovat schopnost orientace těchto skupin lidí v měnícím se světě, a tím zvyšovat kvalitu jejich života a rozhodování, je výzvou pro vysoké školy. Univerzity třetího věku jsou v ČR zastřešeny Asociací Univerzit třetího věku (AU3V). Tato asociace je občanským sdružením institucí, které nabízejí a provozují vzdělávací aktivity na úrovni vysokoškolského vzdělávání, určené občanům ČR v důchodovém věku. AU3V byla založena v roce 1993 z iniciativy několika dobrovolníků, kteří se na svých mateřských univerzitách vzděláváním seniorů zabývali a současně sledovali tuto problematiku v evropském i světovém měřítku. Vzdělávání seniorů patří mezi prestižní úkoly moderních univerzit a vyspělé státy si to uvědomují. Proto má AU3V dva hlavní úkoly: zabezpečit vzájemnou informovanost svých členů (proběhlo zapojení do evropské informační sítě pro U3V vedené univerzitou v Ulmu) a postarat se o mezinárodní kontakty (spolupráce s organizací AIUTA a EFOS). Jednotná je strategie a záměry seniorského vzdělávání - oddaluje věk závislosti, rozvíjí vzdělanost společnosti a maximálně podporuje právě mezigenerační dialog. Doba studia se nejčastěji pohybuje kolem čtyř semestrů. Jednotlivé vysoké školy se podílí na centralizovaném projektu AU3V. Některé vysoké školy mají dokonce vypracované vzdělávací moduly, do kterých vstupují absolventi U3V, jinde vznikají při vysokých školách kluby seniorů. Ojedinělou záležitostí je centrální koordinace na České zemědělské univerzitě (ČZU) v Praze. Založením Koordinačního centra U3V (KC U3V) na ČZU došlo nejen ke zpřesnění a zjednodušení organizace, ale i ke vzniku zcela přirozeného prostředí pro mezigenerační dialog. V Koordinačním centru U3V (řízeném Institutem vzdělávání a poradenství ČZU) je stálá služba studentů či doktorandů ČZU, kteří pomáhají seniorům zvládat obtíže s moderními informačními zdroji, a probíhají zde pravidelné konzultační hodiny lektorů U3V se seniory.

Mezigenerační učení

Jevy a procesy, které napomáhají obousměrnému přenosu poznatků, zkušeností a postojů, podporuje i mezigenerační učení v kontextu rodinného života. Jde o součást učení v situacích běžného života, v interakcích a společných činnostech zúčastněných generací. Soustředit se na neformální mezigenerační učení, tj. na společnou účast dětí, rodičů a prarodičů v programech neformálního vzdělávání, a na informační mezigenerační učení, tj. společné činnosti, jež si rodina organizuje sama. Hlavní otázka, co a jak se děti, rodiče a prarodiče vzájemně učí a jaké k tomu mají příležitosti, spočívá právě v podobě neformálního učení. Výchozím bodem této problematiky jsou proměny současné rodiny a nové modely rodinného chování, které vyplývá z vnějších i vnitřních podmínek fungování rodin, jako je vyšší věk rodičů, nižší počet dětí, nesezdané soužití či narůstání počtu dvougeneračních rodin. I tato fakta mohou být součástí interpretace pojmů mezigenerační vzdělávání a mezigenerační dialog.

Závěr

Celoživotní vzdělávání je možné realizovat i prostřednictvím určité formy mezigeneračního studia. Vysokoškolská zařízení by mohla nabízet mezigenerační studijní programy. Zapojení studentů různých generací garantuje bližší přístup ke společenské realitě a všem generacím tuto společenskou realitu zprostředkovává. Vzdělávací gerontologie a praxe vzdělávání dospělých bývají konfrontovány s otázkou, zda seniory považovat za skupinu se speciálními požadavky či nikoliv. To znamená, zda by vzdělávání nabízené této věkové skupině mělo být rozdělené podle věku (věková segregace), či spojené (věková integrace). Věková integrace znamená, že se v posluchárně nacházejí různé věkové skupiny. Dnes existují studijní skupiny s věkovým rozpětím až třicet let.

Univerzity třetího věku jsou toho důkazem. Myšlenka mezigeneračního studia představuje výzvu sama o sobě. Situace, kdy pracují společně senioři i mladší studenti, může být pro akademické studium i akademické instituce velice podnětnou. Vyjasnění možných konceptů a nalezení společné báze chápání si vyžádá určitý čas. Co tedy znamená mezigenerační studium v kontextu českého vysokoškolského vzdělání? Jak ho lze vyvíjet a jaké další kroky by naše instituce měly učinit k odstranění hranic, jež v současné době takovéto iniciativy brzdí? I tak mohou znít otázky k dalším diskuzím.