Stresové situace jako šance k osobnímu růstu, aneb jak to dělám já

Stresových situací každý z nás zažívá velké množství. „Malé každodenní stresy" např. ráno při dobíhání na tramvaj či autobus. Řidič mě určitě viděl, že popadám poslední zbytky dechu, ale stejně ty dveře zavřel a prostě ujel.

Nebylo to náhodou tím, že na poslední chvíli zjistil, že má dvě minuty zpoždění a ví, že před další zastávkou je křižovatka, na které vždycky (tedy skoro vždycky) dlouho čeká?

Naše uspěchaná, přetechnizovaná doba s neuchopitelným množstvím informací. Někdo ji zvládá bravurně a je v pohodě, někdo jen trochu nestíhá, někdo se v ní nevyzná a tápe a hledá...našim úkolem je najít. Najít řešení, jak zvládat stresy malé, které nakupí-li se, mohou se změnit ve stresy velké, a velké, které mohou být naší šancí, příležitostí k osobnímu růstu.

Ráno jsem nestihla autobus do školy, mám zkoušku, sokratovsky vím, že nic nevím. Prostě mám strach, jak to všechno dopadne. Co s tím ještě před tím? Nestydět se mluvit o strachu může působit pozitivně. Zjistím, že jsem ten konkrétní strach pojmenovala a uchopila. Strach z toho, jak jsem se celou dobu před zkouškou chovala ke svým blízkým a přátelům, které mám ráda. Pokus o omluvu může pomoci zbavit mne strachu. Určitě mi řeknou, že jsem „vystresovaná" z učení a že už se těší, až skončí zkouškové období. Kdyby tak věděli, jaké „hafo info musím nacpat do hlavy." A že je toho všeho na mě moc i mimo zkouškové období. Mám jim to říci?

Jasně, ne moc často, ale občas ano. Ať je z mých stresů taky nebolí hlava, každý máme svých problémů dost.

Co mám dělat s tím vším stresem, abych ho vydržela a zvládla? Rekreační sport? Něco zkusit mohu, třeba ve fitcentru, je tam pár lidí, kteří na tom určitě budou podobně jako já a zkušený trenér či krásná trenérka mi určitě pomohou s výběrem. Spánek je taky fajn aktivita, v přiměřeném množství uleví hlavě i tělu. Což takhle dát si u McDonalds místo Big Mac Menu vítečný garden čili zahradní salátek. Nebudu po obědě ospalá, nabije mě energií a zjistím, že udělám více věcí přes den. Budu tak méně ve stresu, udělám něco pro své zdraví a hladový třetí svět. To není špatná bilance, mohu tento svůj malý úspěch zapít čistou neperlivou vodou! Po prvním úspěchu se lze pravděpodobně domnívat, že přijdou možná i další. Je ovšem třeba jít jim naproti, neboť známé přísloví praví: „Každý svého štěstí strojvedoucím". A když si úspěch vzal zrovna dovolenou, překážky a stres vnímám jako výzvu. V rámci dalšího odpočinku od školy, brigád a jiných „lahod" lze také doporučit jógu, meditaci či tanec - jakýkoli. Nebo adrenalinové sporty? Proč ne, jen „bacha" na křehké lidské tělo, není to žádný „neználek", všechno si pamatuje a někdy křivdy, které jsme mu způsobili, nejdou napravit. I dobrý film v Cinestaru či jiném kině není idea špatná, horror či thriller, který se mi zdá tak „super krvavý", se mi pak ale může opravdu vloudit do snu a místo čerstvě „vyspinkaná do růžova" půjdu do školy zase ve stresu z nevyspání a špatně zapomenutelného snu....

Co se mnou stres dělá? Jsem nervózní a nepříjemná k lidem v mém okolí, nebo je mi už fakt všechno jedno? To není podstatné, jsem, jaká jsem. Každopádně nechci dopadnout až na dno samotného stresu, čili být úplně vyčerpaná, unavená a pak nestihnout jak mé oblíbené činnosti, tak ty, které mě nebaví, ale dělat je prostě musím. Dobrá kniha nebo hudba mě určitě nenechají do fáze vyčerpání spadnout. A ve dvou či více lidech se hudba poslouchá taky dobře. A pokud třeba budu zrovna sama, mohu zjistit, že tím, že jsem vymyslela nějaká řešení, jsem jiná. Klidnější, víc v pohodě, vím, co chci (aspoň trochu). Určitě ale už vím, že efektivně studovat je rozumné, cítit se dobře je příjemné, dokázat obojí je možné. Bude líp! Našla jsem si nějaké koníčky a hledat přece mohu dál. Teď mě napadá, že bych zkusila nějakou dobrovolnickou činnost? Třeba pro lidi s nějakým postižením? Je jich mezi námi hodně. Zrakově, tělesně, mentálně, duševně, určitě jsem ještě na nějaké zapomněla. Jaké to je žít s nějakým postižením? Třeba mi to sami řeknou. Pomoc potřebují určitě všichni, zjistím jakou. Nebo v ZOO? Péče o tygry nebo sovici sněžnou? Přestat s tím přece mohu kdykoliv. A vymyslet něco dalšího také.

Zapátrám a zítra po cestě do školy se rozhodnu, přece ráno moudřejší večera...

P. S. O vegetariánech jsem slyšela, že prý nemají smysl pro humor, protože nejedí maso. Zase jeden předsudek, který není pravdivý, ostatně jako každý předsudek.

P. S. 2. Člověk je víc než čas,

            cesta je víc než cíl,

            zevnitř je víc než zvenku,

            pomalu je víc než rychle,

            celek je víc než část.... A proto - vydržte!

Pohodičku při studiu i mimo něj Vám přeje studentka T.T.

Použitá literatura:

1. Kastová, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál, 2000.
2. Pacovský, P. Člověk a čas. Vydavatelství Time Expert, 2000.
3. Vybíral, Z. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000.   

Studium na vysoké škole jako výzva pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami

Hlavním krokem je rozhodnout se a rozhodnout se správně, jaký obor chci studovat? Bude pak práce ve zvoleném oboru pro mě přínosnou a zajímavou? Všichni máme své problémy, doba je neúprosná, tvrdá, ale zase je lepší než bylo „Husákovo". V době vlády „jedné strany" lidé s postižením neměli téměř žádnou šanci studovat. Ano, znám pár právníků s tělesným postižením a jednu právničku par excelence. Dnes jsou to lidé s dlouholetou praxí, tím chci říci, že je mezi námi generační rozdíl. Nesmírně si jich vážím a obdivuji je, obzvláště proto, že právo nikdy nebylo mým šálkem čaje....

Dalším krokem je jít po zvolené cestě i přes bariéry a nástrahy, které život klade. Brát překážky jako výzvu, radovat se z každé maličkosti, která se povedla, vnímat ji jako puzzle v mozaice vlastního života. A nepovede-li se něco, zkusit to znova, nevzdávat se. O tom přece život je. Člověk s postižením řeší každý den problémy, které lidé nepostižení nevnímají jako problém, a někteří je vnímají jako neuvěřitelné. Podchod s množstvím schodů, temný, neosvětlený, je nepodstatné zda se jedná o člověka chodícího pomocí francouzských holí, nebo se pohybuje pouze na vozíku, pro oba je tahle záležitost důvodem pro zvolení jiné, mnohem složitější cesty jak se dostat k tramvaji či autobusu - ne vždy máme k dispozici osobního asistenta či kamaráda, který má zrovna volný čas. A také někteří z nás nemohou vlastnit řidičský průkaz ze zdravotních důvodů. Kde najít šikovného a ochotného řidiče tak rychle? Na špatně osvětlených místech se hůře orientují i někteří nepostižení lidé, u osob se zrakovým postižením je tento problém ještě vystupňován. Vlaková doprava - ne do každého města jezdí Pendolino, které občas vyjede z cílové stanice o minutu a půl dříve, a vy, studentík s více či méně neposlušným tělem, ho jen z perónu slyšíte odjíždět...Výpravčí: „Jo, já jsem Vás tam viděl, ale nevěděl jsem, že chcete nastoupit".

„Tak pardon, pane výpravčí, vždycky jsem si myslela, že lidé vyskytující se na peróně, mají v plánu někam jet, a to nejlépe vlakem, obzvláště, je-li protější kolej zrovna volná."

Výpravčí: „Tak já Vám teda zařídím vrácení peněz." To bylo moc fajn. Do školy jsem přijela samozřejmě pozdě a ještě s okřídlenou výmluvou: „Pane profesore, moc se omlouvám, ale ujel mi vlak...

Nenechte si ujet svůj vlak, byť by to měl být osobáček. Třeba se ve druhém ročníku změní v rychlík, ve třetím v EC. Prostě život je plný bariér, psychických, mobilních i komunikačních, ale také je řešením problémů. Určitě se v akademickém prostředí potkáte s lidmi inteligentními, a vysvětlíte-li jim svůj problém, tak také chápavými a ochotnými vám nabídnout pomoc a podporu. A spolužáci jistě také, i když je potřeba počítat s tím, že ne všichni lidé mají sociální cítění. Je potřeba ocenit i malou pomoc.

Na přednáškách může být pomocí diktafon, je ale slušností, říci přednášejícímu, proč jej potřebuji a požívám, např. z důvodu postižení rukou - jemné motoriky, což neumožňuje psát, nebo prostě psaní „bolí". Musíme ruce jakožto nástroj práce používat při opírání se o francouzské hole nebo pro řízení vozíku. Ne každý je majitelem notebooku a přece jen je to zátěž pro záda. Také lidé se zrakovým postižením jistě ocení diktafon, neboť učení sluchem je jediné možné. Ti, kteří mají zbytky zraku a vidí plakátové písmo, vědí, že číst jej zabere značné množství času a oči jsou velmi brzy unavené. A přece nepotáhnu kamerovou lupu, která má hmotnost cca 25 kg na zádech? Vždyť i na nich mám degenerativní změny. Další možností a pomocí jsou přednášky, skripta či jiné odborné texty na CD, DVD. Opět je to ale na domluvě s autorem příslušného textu či přednášky. Při univerzitách a vysokých školách vznikají centra pro hendikepované studenty, kde pracují ochotní lidé, kteří jsou připraveni studentům se specifickými potřebami pomoci. Jsou v kontaktu s dalšími odborníky v neziskových organizacích a zprostředkují potřebnou podporu. Příkladem může být centrum pro hendikepované studenty při Ekonomické fakultě VŠB - TUO v Ostravě Slunečnice, které navázalo profesionální spolupráci se Sdružením zdravotně postižených občanů a jejich přátel, kde potkáte lidi, kteří mají osobní zkušenosti nejen se vzděláváním studentů s postižením na téměř všech typech škol.

Cesta k úspěchu bývá trnitá a dlouhá, ovoce, které odříkání přineslo, pak má chuť sladkou.

V životě studentky či studenta s postižením se vyskytují situace nepředvídatelné více než u studentů nepostižených. Sníh, zima, chlad, déšť či naopak velmi vysoké teploty mohou být důvodem nepravidelné docházky do školy. Berle, respektive gumy na nich za chladného, mrazivého či deštivého počasí kloužou jako na kluzišti a tělo neposlechne a neposlechne... Totéž platí u duší na vozíku, a ruce mrznou... A má-li člověk ještě ke všemu problémy srdečního rázu, myslím teď na kolegy kardiaky, v tropických vedrech v rámci globálního oteplování je radno nevyčnívat z vlastního bytu či domu.

Řešením pak je samostudium, a to ve větší míře než u nepostižených studentů, nebo modernější forma vzdělávání - e-learning, která se začíná uplatňovat při vzdělávání nejen na vysokých školách. Takže platí učit se, učit se, učit se... hodně zdaru, píle, síly, tolerance a pevných nervů Vám přeje

                                    Studentka T. T.

LITERATURA:

• 1. Třos, K., Třosová, T. VZDĚLÁVÁNÍ OSOB STĚŽKÝM TĚLESNÝM POSTIŽENÍM. Sborník příspěvků mezinárodní konference SLUNEČNICE aneb Zkvalitnění přístupu akademických pracovníků khandicapovaným studentům, Čeladná 1. -2. 11. 2007. Ostrava: EkF TUO, 2007. s. 139-152. ISBN 978-80-248-1637-1.
• 2. Třosová, T., Třos, K. INTEGRACE STUDENTŮ SE SPECIFICKÝMI POTŘEBAMI. 2. ročník mezinárodní konference SLUNEČNICE Zpřístupňování vzdělávání, Čeladná 29. -30. 10. 2008. Centrum pro znevýhodněné studenty SLUNEČNICE:EkF TUO, Institut inovace vzdělávání, 2008. s. 93-101. ISBN 978-80-248-1859-7.
• 3. Třosová, T., Třos, K. VZDĚLÁVÁNÍ OSOB STĚŽKÝM TĚLESNÝM POSTIŽENÍM Mezinárodní konference Silesian Moodle Moot 2008 aneb ELearning jako nástroj ke zvyšování kvality vzdělání 5. ročník sborník příspěvků, Čeladná 30.-31.10.2008. Ostrava VŠB TUO Institut inovace vzdělávání, EkF, 2008. s. 133-141. ISBN 978-80-248-1859-7.